Čekárna před ordinací. Na lavici sedí stará paní a povídá si s paní sedící vedle ní.
Čekárna před ordinací.
Na lavici sedí stará paní a povídá si s paní sedící vedle ní.
Mimoděk poslouchám.
"Chtěla jsem se svými dětmi probrat, co mají dělat, až umřu.
Ale nechtěli o tom mluvit.
A tak jsem jim to napsala.
Chci, aby mne rozprášili.
Stejně by nechodili na můj hrob.
Už teď tam nechodí.
A já bych tam byla úplně sama."
Sama?
Ironie slov, absurdita okamžiku.
Lituji tu paní?
I když proč vlastně?
Stáří a osamění.
Neschopnost mluvit.
Neschopnost mluvit o smrti.